ANI KROCK

(report z velice vydařený akce)

„Co kdybyste tady zase někdy zahráli?“ zeptal se nás Marťas, když nám přinesl pět piv na zahrádku hostince Kovárna. Měli jsme zrovna po zkoušce a jeli jsme celá kapela rozebrat dojmy a načerpat novou inspiraci. Na Kovárně nám to jde vždycky dobře, protože je tam super obsluha, na čepu výborný pivko a je tam vždycky fakt sranda. Dneska jsme už inspirace načerpali docela dost, což se projevilo tím, že Marťas marně hledal místo na lístku, kam by nám ty piva napsal… Vzhledem k tomu, že je to už tři měsíce, co jsme tam hráli naposledy a předchozí akce se vydařila, se to zdálo jako vyloženě skvělej nápad.
„No to teda nevím, to asi nepůjde,“ ozval se hnedka Víťa. „Teď je toho hraní nějak moc a stejně asi budu muset jet za Bětkou.“
„Hmmm…asi budu mít odpolední spojenou s noční,“ pokračoval Jimbo, „sice ještě nevím termín, ale určitě to tak bude, a navíc by se to určitě nelíbilo Kátě.“
Zoufale jsme se po sobě se Zyzym a Evčou podívali a pak z Evči vypadlo, že taky nemůže, protože bude mít brigádu, kterou jí domluvila kamarádka syna z prvního manželství strejdy kámoše týpka, co chodí nakupovat k holce, se kterou teď chodí Rosťa. Zyzy jen prohodil, že musí svářet rámy, ve kterejch má už teďka skluz, protože byl dva dny na kopr a nebude platit penále a já už jen dodal, že musím konečně vymalovat tu kuchyň, jak se to tam na stropě loupe a jak už jsem to Evě už před půl rokem slíbil.
„Tak nic, no,“ nenechal se rozhodit Marťas, protože už se mu povedlo přepsat naše piva na větší lístek, „kdyby se vám to teda někdy hodilo, tak dejte vědět a určitě to nějak domluvíme.“
Všichni jsme přikejvli, jako že jo, že až to teda někdy půjde, tak se ozvem.

Dali jsme každej ještě dvě pivka a najednou jsme kejvali jakože jo, že už by to šlo…
Domluvili jsme to na první možný termín, což byla sobota 11.8.2012

* * *

„Tyjo, ty naši duchové ze zkušebny snad jedou s náma,“ nervózně se ohlížela Evča v dodávce, kterou jsme v sobotu převáželi aparaturu na Kovárnu. „Slyšeli jste to bouchání?“
Pozorně jsme se zaposlouchali do řevu dieslového motoru a skutečně, občas se z nákladního prostoru ozývaly zvuky, při kterých by méně odvážní jedinci než my ječeli hrůzou. Zvuky bylo slyšet hlavně v prudších zatáčkách, schválně jsem zkusil ještě prudce přibrzdit a rychle se rozjet, a hned bylo slyšet různé bouchání, jako by něco padalo a tak.
„Nevadí, když je vezmeme na výlet, třeba nám pak daj ve zkušebně pokoj,“ nenechali jsme se rozhodit a už jsme si jich víc nevšímali. Koneckonců, už se s nima známe dlouho.

Vy to možná nevíte, ale od začátku se k nám nastěhovali do zkušebny. Nejdřív jsme koukali jako vyjevený, když se tam děly nevysvětlitelný věci. Třeba nejednou se stalo, že někomu zmizelo pivo, teda půllitr zůstal, ale obsah zmizel. Nebo jsme o pauze všichni venku na dvorku, zapomněli jsme vypnout mikrofony a stáhnout mix a najednou si to vevnitř začne krásně vazbit takovým zajímavým způsobem, až nás to inspirovalo na novej song. Nebo Marťasovi píše Káťa sms, aby dal hned vědět až pojedeme po zkoušce na pivko, a normálně, ta sms vůbec nebyla slyšet takže musel odepsat až po dvou hodinách z hospody.
„Nojo, to musí bejt jedině duch,“ uvažoval Víťa.
„Duch cát“ prohlásil Zyzy a zmizel na záchodě. Takový jméno pro ducha jsem ještě teda neslyšel, ale je to možný, co by ne. Pořádný informace o duchách nezjistíte ani ve wikipedii ani v odborných časopisech typu Blesk, takže kdoví jak to je.

* * *

Přijeli jsme na Kovárnu, a zkontrolovali, jestli nám duchové cestou nezpůsobili nějakou škodu, ale až na pár převrácených věcí se naštěstí nic nestalo. Postavili jsme pódium pro bicí, aparaturu, světla a veškerej bigbít okolo bigbítu a všechno jsme propojili. Za hoďku a něco nebylo co řešit, už se lepšíme… Celou dobu nás pozorovala parta místních karbaníků.
„Dáme zvukovou zkoušku,“ rozhodl Víťa, „budou koukat jak se hraje pořádnej rock a ať je to připravený na večer.“
Vždycky zvučíme na takový naše intro, který máme naposlouchaný, a to laborujeme se zvukem tak dlouho, dokud se nám to nelíbí. Někdy teda dlouho. Když jsme už se zvukem byly skoro spokojený, trochu nás rozhodilo, že karbaníci se zvedli a odešli na zahrádku, že se v tom kraválu nedá hrát. To jsme nepochopili, protože nám třeba se hrálo docela dobře.

* * *

Spokojeni jsme naskákali do osobáku (Tranzita jsme nechali u hospody) a nechali se odvýzt do Hradce, abychom mohli přijet na kolech. Chtěli jsme si užít afterparty po koncertě, a co taky tak brzo v hospodě, ještě bychom se museli navzájem hlídat, aby se to nějak do koncertu nevymklo kontrole. Jedinej kdo tam zůstal byl sólovej kytarista, kterej tam překvapivě kolo měl už ze včerejška. Jak je to možný teď rozebírat nebudu, protože mě by se taky nelíbilo, kdyby si ze mě někdo dělal prdel…

Přijeli jsme zpátky kolem 19:00 a na zahrádce už krásně voněla domácí opékaná kýta, až se sbíhaly sliny. Raději jsme zapadli hned dovnitř.
„Ahoj, hahaha, to je dost, že už jste tady, hahaha“ přivítal nás sólák od stolu hned jak jsme vešli do dveří. To hlučný Hahaha mě trochu znervóznilo.
„Ty vole, kolik máš piv?“ strachovali jsme se. „Abys zase třeba nebyl protivnej a nemluvil moc sprostě.“
„Neserte, kurva, mám teprve třetí,“ uklidnil nás a všem se ulevilo, přestože na lístku jich bylo napsanejch šest.

Protože jsme měli hrát až od 8, měli jsme ještě spoustu času. Dali jsme si každej pořádnou porci kýty a nějaký pivko. Hospoda se pomalu začala plnit lidma, natěšenejma na pořádnej bigbít.
„Hele, přišel i Jarda Zemánek,“ upozornila Evča na vysmátýho týpka s půvabnou partnerkou, kterej na nás hned mával. Jarda je bubeník, kterej hrál v Jack bigbeat show a v Pentaveru.
„Ty vole to mi scházelo,“ zarazil se náš bicmen Jimbo, „teď budu při hraní nervózní.“
„To je fpoho,“ uklidňoval ho Zyzy, „mě by spíš rozhodilo, kdyby přišel třeba Jack,“
„Hele, Jack je tady,“ překvapeně jsem upozornil na bandu nově příchozích, „a dokonce i s Mírou.“
„Na co hraje Míra?“ zjišťoval Marťas.
„Hádej, můžeš jen jednou,“ smál se Víťa.
Tady je potřeba dodat, že všechno to jsou Páni muzikanti s obrovskejma zkušenostma a hrajou v úspěšnejch projektech, a před takovejma lidma si člověk na pódiu připadá jak kojenec před Terminátorem. Ale zároveň to jsou všechno super lidi a máme je moc rádi, takže jsme byli potěšeni, že přišli. Nakonec se sešlo docela dost lidí, někteří fanoušci si to dali oklikou, protože přijeli sice na Kovárnu, ale do Třebše, kde na ně koukali jak na zjevení, když se ptali od kolika hodin tam bude ta zábava. Nakonec ale tu správnou hospodu trefili a hospoda se pěkně naplnila. Dorazili i skalní příznivci, kteří ještě ani jednou naše hraní nevynechali a kterejm děkujeme za velkou podporu. Do 8 hodin ještě zbývalo trochu času, tak jsme pokecali, popili, pokecali, popili, pokecali, a ve třičtvrtě na 9 jsme usoudili, že bychom už mohli začít hrát. Stejně nemá cenu hrát přesně na čas, to jsou lidi ještě moc střízlivý a maj problém se odvázat. Opožděný začátek jsme jako vždycky svedli na technické problémy, což nám lidi nevěřili, ale když jsme upřesnili, že ty problémy byly v tom, že nám připadali ještě málo nalitý, tak to všichni pochopili.

* * *

Jako první jsme po špatných zkušenostech z předchozích zábav spustili „Může se stát“ od Škworů. Sice se nám už nestává, že někdo v nějaký pasáži – třeba při sóle – místo sloky hraje refrén, a když to zbytek kapely zjistí, tak se k němu přizpůsobí zrovna v tý chvíli, kdy on si to uvědomí taky a přehodí se zpátky. Nebudu říkat, komu se to stalo, basák by se nasral. Nicméně, vždycky jsme začínali skladbou „Poletuju“ od Dogy, kterou jsme si na úvod vybrali proto, že na ní není co posrat. Na zábavě jsme ji ale posrali vždycky, to asi ty duchové.
Evča měla s těma duchama pravdu, fakt, normálně nekecám, jsme si je přivezli ssebou ze zkušebny, protože jak jsme měli dobře nastavený aparáty, tak najednou – jak jsme začli hrát, tak nám ty potvory rozštelovali všechno co šlo a zvuk nestál za nic. Naštěstí tam byl zkušený Jack, duchy vyhnal, a už to šlo. Asi se ho báli, protože pak už dali pokoj.

Průběh večera byl nadstandardně dobrej, u druhý série lidi začli pařit, taneční dlaždice (parket by bylo silný slovo) se začaly zaplňovat, nám se hrálo čím dál tím líp, lidi tím víc pařili, no super koloběh. Užívala si to i česká vlajka, která si vlastenecky zapařila s náma. Celou dobu se o všechny vzorně staral Marťas s Jolčou, kterým patří taky velká pochvala. Marťas si s náma dokonce zazpíval – a dobře – „Každej den jsem na Kovárně“ protože na něj to sedí úplně přesně.

Nakonec jsme hráli asi do třičtvrtě na 1. Apáro jsme jen tak sbalili bokem, že to naložíme až zítra. Dneska by stejně Tranzitem nikdo nemohl odjet. Vydařila se i následná afterpárty, při který jsme stihli oslavit i několik svátků a narozenin a nakonec jsme se ještě na doťuk přesunuli ke Kozatý, kde už byla opravdu konečná.

Skončili jsme opravdu stylově.
Půl sedmý ráno….

Moc se těšíme na další akci s tak suprovejma lidma, jako se sešli Na Kovárně   (fotky z akce zde)
ANI KROCK